Vábek

Nalezený v obci Čejkov. „Štěňátko? No to bych snad ještě mohla vzít, ale musíte ho dovézt“ odpověděla jsem tehdy příslušnému panu starostovi. Dovezli ho…z auta vyskočil téměř roční americký stafordšírský teriér, podle všeho zcela nevycválaný pacholek, dovláčel pány přes zahradu do kotce (nebo oni jeho?). „Když už jste teda tady, tak už ho tu holt nechte“ – tak této věty jsem pak velmi litovala.

Byl to dobrák, hravé štěně, jen drobátko silné a jankovaté, kterému od maličko nikdo nikdy nic nevysvětlil. Při první návštěvě veterináře samou radostí počural paní doktorku, ach, bylo to těžké. Chodili jsme spolu vyžínat les do oplocenky, kde mohl beztrestně lítat, aniž bych hynula hrůzou, že prchne nebo někoho samou radostí na potkání ohubičkuje. A že to byly hubičky…

Na vlastní facebookové události jsme tehdy psali: Vábek vzkazuje: „Proč mě hrome práce nikdo nechce?! Já už chci do nového domova – celé dny tady koukám skrz mříže a čekám, až přijde náhradní panička, která mi vezme chvíli proběhnout a trochu si se mnou pohraje, protože já si tak strašně rád hraju! A taky se rád mazlím, ale ta panička říká, že je to strašné, protože jsem jak poblázněný tank, ale já si to nemyslím a mazlím…Jsem hodný a mám Vás lidi moc rád, nikdy Vás nekousnu, proč bych to dělal, vždyť já tolik toužím po Vaší přítomnosti! To leda, že byste mě trápili. Je mi teprve rok a mám celý život před sebou, ještě se naučím všechny ty Vaše povely a poslechnu, když mi to budete učit, ale musíte pravidelně a hodně opakovat, abych to nezmotal. Vždyť jsem tuhle viděl prvně žábu, rybník, motýla, kočku (ta na mně prskla, tak jsem se na ni hrnul, ale ta druhá, co neprskla, ta byla nuda, té jsem si nevšímal), slepice – ty jsou taky nuda a pak na mě za plotem štěkal takový velký pes, panička říkala, že je to čs. vlčák, tak jsem na něj vrtěl a on pořád štěkal, to jsem nepochopil moc, to naše fenky jsou fajn a naši pejsci, když si na mne nevyskakují, tak taky. Ještě jsem zapomněl – říkají o mě, že jsem americký staffordšírský teriér a toulal jsem se po jedné vesnici, kde mě našli a odvezli do Azylu Dej pac!, kde jsou sice hodní a hezky si se mnou hrají, ale nemají na mne tolik času, jako opravdový páník v novém domově!

A teď Vám ještě řeknu, že si mne jeden pán vzal s sebou domů, jenže mě hned za 4 dny vrátil! Řekl, že jsem velice čistotný, doma nic neničím, že jsem milý, neagresivní, ale natolik společenský a vynalézavý, že nová panička pro mne neměla pochopení. Asi příště budu muset sehnat někoho mladšího než manžele v důchodovém věku. A polepším se, ale musíte mi dát víc než 4 dni, to bych opravdu neuměl tak rychle.“

Druhá panička měla jasno – buď pes nebo já – Vábek byl druhý den zpět.

A přišly mrazy. Jedna moc hodná paní nabídla pro Vábka dočasnou péči v teplém bytečku v Praze. Domů do smečky jsem ho nechtěla z bezpečnostních důvodů pustit a tak jsme neváhali ani vteřinu – Vábek jel do Prahy.

• Vábek na vodítku tahá jako blázen, takže nemůžu vůbec ohnout prsty na rukách, během několika dní tak urval vodítko, že visí jen na dvou šňůrkách.
• S kočkami se vůbec nesnese, startuje na ně jako šílenec a štěká, kočky jsou pořád zalezlé pod postelí, Sněhulka se mi pak chudák klepala v ruce a úplně z ní opadávaly chlupy hrůzou. Takže jsme je museli oddělit, kočky v pokoji a psi v kuchyni a předsíni.
• Doma se už mnohokrát počural a jednou pokakal.
• Po procházce a po obědě byl několik hodin klid, kdy jsem ho milovala, Vábek si pod nás lehl a pochrupkával, je to hrozně milý pejsek.
• Když ho zavřeme a jdeme do pokoje, kam on nesmi, tak klidně vyskočí na linku v kuchyni nebo na stůl a demoluje…
• Zatím sežral jen jedny boty, obal na doklady (naštěstí jsem ho chytla včas, takže doklady prežily).
• Jinak jen trhá ubrousky po celém bytě, tašky, pelech….
• Dnes ráno Vábek juchal tak radostně, že jde na procházku, až se pod ním rozpadl botník.

Dočasné opatrovnici se jistě ulevilo, když Vábek odjel ke starším, aktivním manželům, kteří měli za to, že Vábka určitě zvládnou i v jejich kočičím království. Netrvalo ani týden a vzdali to.

Již vlastně od prvopočátku Vábka neustále sledovala jedna slečna z Týna n. Vlt., která jeho adopci zvažovala. Samozřejmě jsem ji ihned kontaktovala a domluvily jsme se, že si Vábka půjčí na víkend, aby viděli, jestli se skamarádí s jejich pejskem. Neskamarádil, ale nesežrali se. Takže po dalších pár dnech u nás odjel Vábek opět do Týna n. Vlt., tentokrát už ne na zkoušku. Vlakem, s naším dědečkem, který se vracel domů…

Omlouvám se, že píšu až dneska, ale hafani nám dávají zabrat, takže na počítač opravdu nebyl čas… Po 2 dnech už se u nás Vábek pěkně zabydlel. S Dagym už na sebe neštěkají ale zatím jsou od sebe kluci oddělení, než si na sebe zvyknou úplně. Na procházkách už je Vábek klidnější, ale pořád je to trdlo. V neděli nás čeká cvičák, tak jsem na to zvědavá, jak mu to půjde. Sedni a lehni zvládá suprově, ale musíme zapracovat na přivolání. Tak dneska jsme byli na cvičáku a musím Vábka moc pochválit. Povely hezky plnil a i na přivolání přišel, občas jsem sice něco musela říkat víckrát a důrazněji, ale za piškůtek udělá vše. Mimochodem jsme Vábka překřtili na Dextera alias Dexíka a už na jméno moc hezky slyší. Až se mi zdá, že je to všechno moc ideální. Doufám, že to tak zůstane. Další milé zprávy: Posílám pár fotek Dexíka u nás. je to hrozný neposeda, takže jich moc není, většina fotek, co jsem nafotila, jsou díky tomu jedna velká šmouha. Pokoušela jsem se udělat i nějakou fotku se mnou, ale jakmile se k němu shýbnu, má takovou radost, že mě samou láskou div nepovalí. Jinak je to zlatíčko, jen na další fotky budete muset počkat, jelikož mi Dexík včera rozkousal telefon, kterým jsem to fotila a jiný mobil nebo foťák zatím nemám, jak říkám – nenudíme se.

Nový rok 2013 nám začal a já se hlásím s novinkami ze života naší smečky 🙂 Dexík se má víc než skvěle, váží už uctyhodných 33 kg a stále pozvolna narůstá – je to naše telátko. Je moc šikovný a chytrý, zákl. povely sedni, lehni zvládá výborně, ochotně podá jednu i druhou packu. Už ví, že když přijdeme domů, musí si u dveří sednout, nastavit packy a až když mu je utřu, může jít domů. V noci už spí výhradně v pelíšku, sice nechtěl zprvu pochopit, že naše postel není pro něj, ale nakonec rezignoval a spí na svém. Na cvičáku nás upozornili, abychom vypilovali přivolání a povel Ne, nesmíš! a nechci se chlubit, ale NE! už Dex ovládá na jedničku, dokonce je ochoten čekat u plné misky s jídlem, než mu dovolím začít jíst. S přivoláním je to zatím horší, může za to Dexíkova neukázněnost a roztěkanost, musím ho vždy lákat na pamlsky nebo hračky, aby ke mě přišel. Je totiž příliš zaneprázdněn vším, co se děje v okolí, prostě nezbeda. Dvakrát po sobě jsme teď vynechali cvičák a nahradili ho individuálním cvičením z naší známou, která je chovatelkou tohoto plemene. Musím uznat, že za dvě návštěvy u ní udělal Dex mnohem větší pokroky než jakých jsme dosáhli na cvičáku. Poradila nám spoustu triků a výchovných metod, takže teď trénujeme poslušnost ve ztížených podmínkách a pracujeme na Dexíkovo socializaci. Záměrně teď vyhledáváme rušné ulice plné pejsků a učíme Dexíka, jak se s nimi správně seznamovat. V přítomnosti těch nejuštěkanějších pak několikrát opakujeme zákl. povely Sedni! a Lehni!, aby se Dex naučil, že i když je v okolí jakýkoliv rušivý element, on musí poslechnout povel. Musím uznat, že tahle metoda má vynikající výsledky, v klidových situacích nemá díky tomu Dex problém vykonat jakýkoliv povel a dokonce se už natolik podřídil svému pánovi (tedy mě), že je ochoten lehnout si v přítomnosti i velmi uštěkaných pejsků, což je podle již zmíněné známé projevem nejvyššího stupně podřízenosti. Většiny pejsků, které míjíme za plotem každý den, už si vůbec nevšímá a poslušně ťapká po mém boku. Příští návštěva u naší známé – chovatelky bude velmi důležitá, tentokrát totiž budeme pracovat na vztahu Dexe a Dagíska. Pořád spolu totiž válčí a nechtějí se kamarádit. Pozemek naší známé je podle ní ideální na trénování a budování jejich vztahu. Díky její práci je její zahrada plná pachů jiných psů, převážně jejích fen, ale i cizích psů, které trénuje. Na zahradě je navíc i dráha na tréning agility, takže hoši budou zřejmě příliš zaneprázdněni poznáváním a objevováním, než aby je napadlo soupeřit. Jsem zvědavá, jak to všechno dopadne. Chtěla bych Vám tímto moc moc poděkovat za Dexíka, jsme moc rádi, že ho máme. Občas je to s ním na nervy, jako když mi rozkousal telefon a rozdrapal úplně kompletně mojí půlku postele, včetně molitanu, ale i přesto všechno je členem naší malé rodinky a dělá nám radost.

Pozdravy z nového domova: