Šotek je 13letý kříženec zřejmě některého japonského plemene. Váží 20 kg a měří 48 cm v kohoutku. Nevíme, čím si v minulosti musel projít, ale zanechalo to v něm mnoho strachu. První měsíce u nás jsme si říkali, že snad liška by se ochočila rychleji. Těžko říct, co si Šotek v minulosti prožil, ale jeho plachost předčila plachost lesní zvěře. Když jsme se snažili mu dát třeba deku na místo, kde rád lehává, okamžitě ji se zjevným odporem odstranil, snesl jen slámu. Cokoli, co bylo cítit lidským pachem, okamžitě odnesl do rohu kotce a roztrhal. Jeho bezpečná zóna od člověka byla několik metrů, i sebeletmější dotyk ruky by okamžitě vyhodnotil jako ohrožení a kousl by. Absolutně neznal pobyt v místnosti – při pokusu o léčbu kožní vyrážky vysklil zavřené okno a čekal u svého dřívějšího malého výběhu, kam ochotně zaplul.
To byl jeho první útěk. Nikdy jsme ho neslyšeli štěkat, ale když se cítil osamocen, táhle vyl…Později jsme jej přesunuli do kotce s přístupem na dvůr. Denně jsme se u něj střídali, nabízeli nejvoňavější laskominy, povídali si s ním…pokroky však byly mizivé. Časem se odvážil na dvůr, kde byli ostatní psi, ale vždy důsledně dodržoval bezpečný odstup od lidí. Ochotně zaplul zpět do svého kotce, když jsme jej potřebovali zavřít. Po roce minimálních úspěchů jsme se rozhodli Šotka přestěhovat do smečky dovnitř do bytu. Začátky byly strašné – Šotek skákal po parapetech a snažil se dostat ven. Poté si našel úkryt pod skříňkou – jíst a pít chodil v noci a vyprazdňovat na gauč, který jsme museli zakrýt igelitem a neustále převlékat. Naštěstí po několika týdnech pochopil, že může se smečkou několikrát denně vyběhnout na dvůr a zase se s ostatními vrátit zpět, což nám velmi ulevilo od neustálého úklidu. Jeho bezpečná osobní zóna už nebyla tak úzkostně široká a dalším, byť možná nepatrným, ale z našeho pohledu velkým pokrokem bylo, že si bral z lidské ruky kus masa. I na letmý dotyk reagoval ohnáním nebo letmým stisknutím.
Bohužel, jednoho dne někdo z nás nedocvakl dobře dveře, foukal též silný vítr, zkrátka cesta zůstala volná a Šotek utekl. Po 3 měsíčním přemisťováním terénem srovnatelným s pohybem fantoma se usadil poblíž 20 km vzdálených Štoků a docházel se živit na farmu slepicemi a k lesním rybníkům návnadami na vydry. To mu bohužel dopomohlo k nepříjemnému úrazu zadní nohy, když se chytil na pytláckého oka a poranil nohu a natrhl si achilovku. Díky ochotě majitelky farmy se nám podařilo Šotka nakonec chytit do sklopce. Navštěvovali jsme následně ortopedii v Jihlavě, během několika týdnů se díky silné kombinaci léků Šotečkův rozsáhlý kostní a kloubní zánět související s úrazem vyléčil a narušenou achilovku nahradila přirozená regenerace novými tkáněmi.
Další osudný den a třetí únik nastal po příjmu kříženky ovčáka od majitele, u kterého žila roky na zahradě. Byla teplá noc a Šotek byl novou fenkou na dvoře natolik zaujat, že jsme si řekli, že tam mohou zůstat přes noc spolu, ostatně jako už mnohokrát v létě Šotek na dvoře spával, ať už v boudičkách nebo na matracích pod stříškou. Nová fenka však přes noc otevřela dvoumetrovou závoru a s ní celá boční vrata pro traktor. Nechápali jsme jak, žádný z předchozí tisícovky psů nic takového nedokázal. Sama zůstala na dvoře, svobodomyslný Šotek se však opět vydal na další putování. První tři měsíce byl v okolí nedalekého Dudína, kde spolupracovala celá vesnice, ale ŠOTEK už nikdy znovu do sklopce nevlezl. Tehdy jsme ještě neměli dron, takže narkotizace v otevřeném terénu nebyla možná. Pak se po něm skoro na rok slehla zem.
Aktualizace 26. 9. 2024: Šotek byl téměř rok nezvěstný, už jsme ani nedoufali… Jak obrovské bylo překvapení, když k nám dorazila informace, že se Šotek pohybuje v lesích poblíž Hněvkovic, cca 8 km od nás! Po dobu přibližně 2 týdnů jsme desítky hodin číhali v hlášených lokalitách, monitorovali terén, autem, na kole, kam to autem nešlo, dronem, moc nám pomohla také kampaň na Psím detektivu, nakontaktovali jsme spoustu místních lidí… Šotek se postupně posouval terénem v okruhu asi 10 km kolem Humpolce, kde konečně se nakonec díky perfektní spolupráci majitelky maličké farmy přímo v Humpolci zadařilo a Šotek je opět u nás v azylu. Šotek byl kost a kůže pokrytá zchumlanou srstí, plný blech a špíny. První tři dny slupnul vrchovaté misky granulí, pil, vyprazdňoval se, vše v pořádku. Před námi se ukrýval v boudě, ale netlačili jsme na něj a čekali, až se trochu vzpamatuje po tom všem.
Čtvrtý den však Šotek dostal neurologický záchvat. Veterinář přijel během pár minut, Šotek dostal diazepam a po chvilce ustaly křeče vleže na boku a byl schopen vstát a vrávoravě zaplul do boudy. Protože do večera se nijak výrazně nezlepšil, přesunuli jsme jej domů do tepla. Následující dny Šotek ležel bezvládně na boku, nezvedal ani hlavu. Nezbývalo než mu nasadit kapačky a postupně jsme začali objíždět všemožná vyšetření včetně magnetické rezonance u MVDr. Johanidese. Podle rozboru krví včetně různých doplňkových speciálních parametrů, trusu, výsledků rtg, MR a CT byl Šotek zdravý pes. Ve skutečnosti pouze ležel bezvládně na boku, nepil, nejedl, jen dýchal a měl otevřené oči, které reagovaly omezeně. Pokračovali jsme s infuzemi, dostal celou řadu léků…. Po týdnu se velmi nepatrně zlepšil, začal jíst maso z ruky, ale stále ležel, byť už nepatrně na minichvilku nadzdvihl hlavu. Veterináři několikrát doporučili euthanizii. Nicméně přesto každý den jsem zaznamenala nějaký pokrok….byť nepatrný… vlásek po vlásku se Šotík zlepšoval. Přišly také propady – průjmy, nechutenství, apatie… Po dalších vyšetřeních se konečně podařilo s určitou pravděpodobností stanovit diagnózu – myastenia gravis a zhoršená funkce štítné žlázy. Šotek dostal přesnou medikaci a další týdny a měsíce se zlepšil natolik, že začal opět chodit a být soběstačný. Chůzi mu však ztěžuje silná artróza – Šotkovi doslova vržou kyčle. Jezdíme s ním proto na rehabilitaci. Po nekonečných pokusech s krmivem má barf jídelníček, po kterém nemá průjem a dostal se na původní váhu.
Při jedné z návštěv neurologie u dr. Johanidese pan doktor řekl, že v Šotkovi vidí křížence čau čau. Přečetla jsem si důkladněji o povaze tohoto plemene, které je silně fixované na jednoho jediného pána. Rozvažovala jsem mnohokrát o jeho podivném chování za ty 3 roky u nás, kdy na sebe absolutně nenechal sáhnout a zajímala ho jen šance na únik. Nikdy se nevracel do Častonína, když utekl. Putoval. Možná hledal toho svého jediného pána. Za každou cenu. Všechny odmítal. Mysleli jsme si, že je nesocializovaný. Že nezná vodítko, nic. A teď už vím, že znal….poznala jsem to podle toho, jak reaguje na náhubek – jistě ho neměl prvně na sobě. Brání se nasazení, ale když už ho má, ví, že prohrál a nechá si se sebou dělat cokoli. To pes, který má prvně v životě nahubek, reaguje opačně – vzteká se, zkouší si ho sundat, kroutí se, startuje i s náhubkem. Po x-tém nasazení náhubku už ví, že to je blbost a podřizuje se. Tzn, že Šotek měl mnohokrát před námi náhubek od kohosi neznámého. A toho asi miloval a proto ho hledal. Ať už to mezi nimi bylo jakkoli, ať už ho ten jeho pán vyhodil nebo zemřel.. Šotek ho hledal za skutečně každou, a to i velmi tvrdou cenu. Protože věděl, že jinak jeho život nemá smysl. Proto před mým autem vždycky zdrhnul. Měl jasno. Žádné teplo, žádné žrádlo u nás ho nevábilo. Naprogramovaný na jedinečnou věrnost jako prioritu před vlastním životem. Ten si udržoval jen proto, aby našel pána. Ne kvůli sobě. A my mu to zkazili. My jsme neměli hledat Šotka. Měli jsme od začátku hledat jeho pána. I třeba s PČR. Jenže jsme museli projít tím vším, abychom to pochopili. A třeba je to všechno ještě úplně jinak.
Po několika měsících na vahách mezi životem a smrtí se stala ještě jedna zvláštní věc. Šotek se rozhodl škrtnout původního pána. Jeho místo se vším všudy přenechal mě. Chodíme na procházky na vodítku, vítáme se, mazlíme, nechá se nosit a asi to poslední, co by mi před třemi lety sotva napadlo, že tenhle pes mi jednou začne chodit kontrolovat na záchod.
Šotek byl nalezen 26. 10. 2021 v Bednárci.
