Byl velmi přátelský k lidem, mazlivý, neskutečně hravý. Základní povely příliš neřešil, ale se držel se v malé vzdálenosti a bedlivě si nás hlídal.
S velkou lítostí a velkým pocitem viny Vám musím oznámit, že Matese zakousl jiný pes, kterého máme v péči – Argo. Přestože se jednalo o běžné venčení, které každý den dvakrát denně od února v prakticky obdobné sestavě probíhalo, došlo k tomu, že Argo nevydržel Matesovo provokaci a neustálé štěkání, které začátek procházky vždy provázelo, a vrhl se na něj. Přesto, že jsem Arga do několika vteřin sundala, trefil mu zřejmě tepnu a do 3 minut Mates vykrvácel, měl oteklý celý krk a jazyk. To, že jsem nevěřila nebo nečekala, že by Argo takto tvrdě zasáhl (už vícekrát položil Argo Matese na lopatky, ale jen mu vrčel do tváře, pravda, jednou ho i kousl) mi samozřejmě neospravedlňuje. Nyní skutečně cítím, že jsem to podcenila, a opatření, že Matese mi vždy někdo pustil o chvilku později, když už jsem byla na 50 m s Argem a ostatními napřed, bylo nedostačující. Někdy jsem také Matese vedla pár minut na vodítku a pak ho pustila, když už prvotní natěšení na procházku a nervozita psů ustoupila a vždy to bylo v pohodě nebo jen s výstražným vrčením, což mi přišlo pro psí vztahy normální. Protože však si sousedé stěžovali, že Argo lítá a štěká po návsi, tak jsem v posledních dnech raději vzala na vodítko Arga a Matýska jsem si nechala vypustit později. Jenže včera se Argo vrátil, asi cítil nějakou kočku nebo myš a Mates na něj opět spustil štěkot a dopadlo to zle.
Vzhledem k tomu, že za celý víc jak půlrok, co u nás Mates byl, se na něj nikdo neozval (značkoval v bytě a rdousil kuřata a králíky a provokoval ostatní psy) v duchu jsem si myslela, že u nás dožije, ovšem do přirozené smrti. Byl jako můj vlastní a jak nezapadl do smečky, tak tím více přilnul ke mně a k dětem včetně toho nejmenšího. Je mi to neskutečně líto, trapné a vím, že si to budu vyčítat hodně dlouho, možná i déle… S dětmi původními majitelky (nyní v pečovateláku), jsem ihned mluvila, samozřejmě jim to bylo líto, ale řekli mi, že když byl u babičky, tak se často toulal po vsi, několikrát ho nabralo auto (hystericky pronásledoval traktory a motorky) nebo přišel s tržnou ranou od jiného psa a že byl velmi tvrdohlavý po matce velšteriérce a i přesto, co se u nás stalo, že jsou azylu velmi vděčni, když viděli, jak tu byl šťastný. To mně ovšem nezbavuje pocitu viny a jasně vidím, že jsem chtěla vyhovět všem a pomoci co nejvíce pejskům a že se mi to absolutně vymklo. Proto jsem rozhodnutá striktně dodržovat kapacitu domluvenou s manželem, a to jsou 2 psi (max. 3 – v případu návratu z adopce). Nyní jsem jich tu měla 6 a jednoho svého a bylo to špatně.
Je mi to moc líto – všude vidím prázdná místa, chybí mi i ty Matesovy značky na skříních a pravidelný ranní poklad na verandě, přestože byl večer venku. U nás se netoulal ani chvilku, na procházce, zatímco ostatní čuchali v okolí i 100 m, Mates byl vždy do 30 m ode mne. Je to těžké a pocit viny to tím mnohonásobně umocňuje.
