Damián je anglický buldog nebo jeho kříženec, jedenáctiměsíční štěně. Váží 17 kg a má 40 cm v kohoutku. Pochází z velmi špatných podmínek – z množírny. Přes všechny zdravotní problémy je velmi vitální a miluje lidskou přítomnost a kontakt a také mu hodně chutná. To byly důvody, proč jsme ho nenechali hned po příchodu k nám utratit, i když jeho zdravotní stav byl žalostný.
Damiánek k nám přišel ve věku cca 8 měsíců s chronickým zápalem plic, podle všeho delší dobu neléčeným, stejně jako otitida – zánět uší. Nyní již nemá žádné chronické onemocnění, ale po otitidě mu zůstaly boltce naplněné tukem a tkání a nadbytečný tuk uvnitř pravděpodobně tlačí na mozek a v důsledku toho má Damián problém s rovnováhou. Zpočátku měl Damiánek problémy i s čistotností a s učuráváním, dnes již prospí celou noc, aniž by někde močil nebo kálel. I na procházkách již vydrží déle ťapkat – někdy dokonce dojde samostatně i půl kilometru, což je skutečně obrovský pokrok, když první dny u nás nepřešel ani dvorek. Nejraději je s námi na zahradě, kde se občas vydá na nějakou krátkou výpravu. Kožní plíseň už také nemá, postižená místa pěkně zarůstla chlupy. Po přechozeném zápalu plic má mírně poškozené srdce, léky zatím neužívá, ale ve vyšším věku ho to pravděpodobně čeká. Zánět uší se Damiánovi několikrát vrátil, neustále bude potřeba občasné preventivní čistění uší, ale již delší dobu má ouška jako ze žurnálu. Pokud by se někdo zhlédl v Damiánkovo vroucím pohledu, je možné ho u nás navštívit, zarezervovat a poté adoptovat. Damiánek v současné době užívá vitamín B 12 a má doporučenou občasnou léčbu biolampou za účelem posílení CNS. Je také nutno počítat s rizikem vracejícího se zánětu uší a preventivně mu je čistit, stačí jedenkrát týdně.
Damiánek byl u nás půl roku. Během té doby se na něj ozvalo asi 10 zájemců, troji se na něj byli dokonce podívat s tím, že si ho určitě vezmou. Nakonec si to všichni rozmysleli. Přesto se nakonec našla paní, která chtěla Damiánka se všemi jeho zdravotními komplikacemi a riziky. Protože byla velice vstřícná, vyřídily jsme předem všechny náležitosti a probraly všechna rizika a potřebnou péči, vyhověli jsme paní v prosbě o přiblížení Damiánka do Prahy. Nikoho z nás včetně veterináře, který Dama od počátku léčil a dostal ho z katastrofálního stavu na alespoň stabilní, nenapadlo, že Damiánek nezvládne cestu autem do Prahy, navíc s častým přerušením na vyvenčení. Sice jsme s ním nikdy nejeli delší cestu než 50 km, ale krom nevolnosti se nic zvláštního v autě nedělo. Kolegyně, která Dama vezla, mi volala před Prahou, že se začal dusit. Než dojeli do Prahy, již jsme vytelefonovali kontakt na veterinární nemocnici, kam byl ihned převezen, hospitalizován, zrentgenován, napojen na oxygenátor a byla mu poskytnuta maximální medikace. Po necelých dvou hodinách, pár minut před desátou hodinou večer, se Damiánkovi navždy zastavilo srdce. Přítomná paní doktorka uvedla, že stres z cesty pravděpodobně urychlil nástup edému plic, které již byly zčásti zavodněné, zároveň však uvedla, že by s největší pravděpodobnosti k téže situaci došlo v brzké době. Jen mi mrzí, že neumřel u nás, v mém náručí, na přístrojích našeho pana doktora.
Druhý den jsme Damiánkovo tělíčko dopravili k nám a třetí den – 30. 10. 2013 pochovali na naší zahradě. Teď mu tam dohořívá svíčka a snad konečně dotečou i poslední slzy.
Všem těm, které jsem v životě neviděla a kteří tady nikdy nebyli, a chtějí nás vinit na různých místech po FB a webu bych chtěla vzkázat, že jsem vlastní hlavou vydyndala Damiánka od množitelky v katastrofálním stavu, vlastníma rukama jsem mu nesčetněkrát podávala léky, čistila uši, nosila jeho 17 kg živé váhy, když už byl tak zadýchán, že nemohl jít dál, jezdila na veterinu, zvlášť ho krmila, aby ho ostatní nechali nažrat, hrála si s ním na přetahovanou a sežranou ruku a vymazlovala ho, vyřídila desítky telefonátů, sepisovala smlouvy, ze kterých několikrát sešlo, protože se lidi nakonec neodvážili si ho vzít, zaplatila nemalý peníz ze svého za hospitalizaci, odvezla jeho mrtvé tělo a vlastníma rukama též pohřbila a ve chvíli, kdy jsem konečně měla chvilinku k tomu, abych s hlubokým zármutkem smutnou zprávu napsala na webové stránky, tak jsem se dočetla, že jsem arogantní a laxní a kdoví jaká ještě. Proto těmto pisatelům vzkazuji: zvedněte se od počítače a jděte konat přímou pomoc psům v nouzi, třeba zaskočte do blízkého útulku venčit nebo si vezměte psa do dočasné péče!
