V úterý odpoledne nám byl hlášen volně se pohybující pes ve vzdálenější obci. Bohužel se mi výjezd křížil s domluvenou předadopční návštěvou, proto jsem poprosila dceru, aby až dojedou zájemci, jim připravila fenku na procházku, s tím, že se pokusím po odchycení psa vrátit domů co nejdříve, abych si se zájemci popovídala. Ve chvíli, kdy jsem měla odchytávaného psa téměř na dosah ruky, volá náhle dcera, že zájemci Bambulku naložili do auta a odjeli pryč. Mávala na ně, volala, ale oni ji ujeli. V první chvíli jsem nevěděla, jestli si ze mě dělá legraci. Dcera se však tvářila naprosto vážně a znovu mi vše zopakovala se všemi podrobnostmi.
Odchytávaný pes byl plachý a přestože jsem měla celou dobu telefon na uchu a takřka hystericky křičela na policisty, nechal se odchytit.
Když jsem přijala fakt, že se policisté nepokusí auto s Bambulkou zastavit a místo toho přijedou k nám domů dlouze vyslýchat dceru, začala jsem jednat sama. Kolegyně během chvilky podle tel. čísla zjistila, o koho se jedná. A to o zakladatelku kutnohorského útulku, paní spíše staršího věku, která bydlí v obci poblíž Kutné Hory. Protože známe vet. kliniku v Kutné hoře, ihned jsme se na ně obrátili a tamější lékaři nám potvrdili, že je paní velice svérázná a vlastně je její chování ani nepřekvapilo. Únoskyně po telefonu byla arogantní jak na nás tak na policisty – nelíbily se jí naše adopční podmínky, nechtělo se jí jezdit 2x na předadopční návštěvu, smlouvu prý nepotřebuje a že si prostě fenu bere a hotovo. Následovaly hodiny bezmoci. Bezesná noc a konstatování, že se nic absurdnějšího opravdu nemohlo stát. Bambulka je totiž stařičká, sedmnáctiletá křehká kříženka (obyčejná, kterých je všude plno), se silnou artrózou. U nás je téměř 2 roky a za tu dobu už několikrát seděla hrobníkovi na lopatě, prvně, když jí vypadla kyčel a při narkóze přestala dýchat; po druhé, když ve svém věku absolvovala kastraci pro rozjetou pyometru. Bábuška je kompletně hluchá, často velmi dezorientovaná, ráno jsme ji často museli pomáhat vstávat a přidržovat ji, aby udržela rovnováhu než se nahřála na provozní teplotu. Při tom má však silnou autoritu u jiných pejsků, padesátikilový pes se nepřiblíží k její mističce. A taková fenka nám byla unesena.
Zájemkyně při prvním telefonátu působila příjemně – stará se o svoje dva psí seniory, má je v teple, má oplocenou zahrádku, dávala jsem tedy velkou šanci této adopci. Ovšem co se stalo, mi opravdu vyrazilo dech. Jako zakladatelka útulku jistě ví, že je povinná evidence, že jsou povinnosti, které se musí splnit před adopcí, ty však zcela ignorovala. Druhý den následovala celá série telefonátů, návštěva pobočky policie v Pelhřimově, avšak situace se nikam neposouvala. Hlavou nám šly myšlenky, zda únoskyně není psychicky labilní a o Bambulku jsme měli velký strach. Proto jsem se rozhodla k vyjednávání. S paní se mi nakonec podařilo telefonicky spojit a rozjela jsem se za ní.
Vyslechla jsem si, jak se Bambulka zotavuje z pobytu v našem útulku, že je dehydratovaná, protože je sklerotická a zapomíná pít, za tím účelem ji neustále dávala misku s vodou. Bambulku mi nakonec únoskyně vydala, na rozloučenou mne proklela. Když jsme dojeli domů, Bambulka byla natolik ulitá, že po zbytek noci co chvíli čůrala.